O waldorfských školách se dnes bohužel šíří hodně mýtů, které se teď pokusím vyvrátit. Například, že je to škola pro postižené děti – speciální waldorfské školy pro postižené opravdu existují, ale „normální“ waldorfská škola je otevřená pro kohokoli.
Další z mýtů je, že je to křesťanská škola. I tento mýtus musím vyvrátit – v těch evropských školách se sice hodně o křesťanství mluví, ale to je proto, že na této víře je postavená většina naší kultury – v jiných zemích převládá jiné náboženství a tak se tam mluví o něm. Nedávno vznikla v Německu takzvaná multikulturní waldorfská škola, kam chodí děti různých národností a podle své národnosti prezentují ostatním dětem své svátky, tradice a tak podobně.
Další mýtus, který nad ostatními celkem převládá, je to, že se děti ve waldorfské škole nic nenaučí – a to kvůli takzvanému epochovému vyučování. Waldorfský rozvrh je rozdělen na dopolední a odpolední hodiny. Dopoledne probíhají dvě dvouhodinové epochy (první většinou trvá 110 minut, druhá 90 minut).
A co je tedy smyslem epoch? Spočívá to v tom, že tři týdny v kuse mají žáci v první epoše například fyziku, v druhé třeba biologii. Když tyhle tři týdny uběhnou, podle předem napsaného rozvrhu se předměty mění (místo fyziky třeba matematika, místo biologie český jazyk). Děti si tak mnohem lépe připomenou učivo z daného předmětu a hlavně se nemusí, tak, jako třeba na gymnáziích, učit na každý den několik předmětů.
Po dopoledních epochách přichází odpolední rozvrh – ten je pevně sestaven, jako na ostatních školách – většinou tam jsou předměty, které se musí častěji opakovat (například cizí a mateřský jazyk, matematika) a tělesná výchova, takže třeba každé úterý budou mít žáci hodinu matematiky a angličtiny – nezávisle na dopoledních epochách.
O středních waldorfských školách zase koluje mýtus, že se odtamtud člověk nedostane na většinou vysokých škol. Tento mýtus je také třeba vyvrátit. Procento žáků, kteří se odtud dostanou na vysokou školu není menší, než na jiných středních školách…